Historie obce

První osídlení

Nelze s jistotou říci, zda území naší obce bylo v dobách předdějinných osídleno, či nikoliv. Z vyprávění zaznamenaných před více jak 200 lety se tvrdí, že byl na území dnešní obce v bývalém písníku v končinách u Bošína nalezen kamenný mlat hladce opracovaný a s otvorem v něm uměle vytvořeným. Později snad byl k němu nalezen i kamenný hladce opracovaný nástroj, kterým se na mlatu drtilo obilí. Kam se tyto nástroje, které mohly pocházet z doby kamenné poděly, není známo.

Z vyprávění našich prapředků se dále dochovaly nejasné zprávy o dalších podobných nálezech, kterým se říkalo “hromové kameny”. Všechny tyto zprávy jsou však velmi nejasné a k důkazu pravěkého osídlení nestačí. Nálezy nebyly také odborně prozkoumány, nedochovaly se do dnešní doby.

Osídlování naší krajiny umožňovala řeka Tichá Orlice, která přiváděla první lid do našich končin z oblasti dnešních severovýchodních Čech. Tento první lid po sobě zanechal stopy nové výroby, předměty z bronzu v Běstovicích, na Korunce a u Dolního Jelení. Nálezy se dochovaly a nacházely především na tehdejších pohřebištích. Pozdější doba hradištní připojuje k těmto starobylým sídlištím nové důkazy, v naší blízkosti především na blízkých choceňských vyvýšeninách Zvíkova, Hlaváčova a Hradníků, kde jsou nalezeny železné šípky.

Krajina v okolí naší obce byla od pradávných dob porostlá velkými, většinou borovými lesy. Náležela asi do roku 996 Slavníkovcům, kteří sídlili na hradišti v Libici nad Cidlinou a vládli nad velkou částí severovýchodních Čech, nezávisle na zemském vládci.

O dávném osídlení naší obce podávají svědectví i zbytky tvrziště Těšnova, které odedávna patřilo do území naší obce a jest mnohem starší, než obec Horka, dnes Kostelecké Horky.

 

Tvrzka Těšnov - zpropadený zámek

Těšnov nebo také zpropadený zámek jsou zbytky tvrziště asi 2 km vzdálené od obce směrem na severozápad. Tvrziště leží napravo od cesty, která vede kolem nevelkého rybníka Malý Pobočník, dále lesem k druhému rybníku Velký Pobočník.

Místo, kde se říká “u zpropadenýho zámku“, je lesní plocha kruhové podoby, o výměře 7 858 m2. Střední kruhová plocha tohoto místa je zvýšena asi dávným návozem zeminy z příkopu, kterým je obehnána. Dolní průměr tvrziště je 44 metrů a šířka vodního příkopu činí 14 metrů. Celé toto místo je dnes porostlé stromy, je zde hospodářský les. Pod stromy je nános jehličí a roste zde lýkovec, o kterém se říká, že je to květina z bývalé zahrádky. V příkopu je dnes jen bažina, nejsou zde již žádné zbytky po kamenném tvrzišti.

Jméno Těšnov vzniklo z podstatného jména přivlastňovacího. Těšnov je tedy Těšnův hrad nebo dvůr, jméno Těšeň, Těšnův, je dosvědčeno již roku 1088 a je vytvořeno ze jména Těš, Těšek, Těšov, Těšovice, Těšice. Bývalá osada Těšnov u Prahy se prvně připomíná roku 1422. Nynější tvar slova Těšnov vznikl později změnou lidové výslovnosti.

Písemné zprávy o Těšnově:

Obšírnější zprávu o Těšnově zaznamenal profesor Augustin Sedláček, který také místo osobně navštívil. Ve svých “Hradech, zámcích a tvrzích království Českého“ z roku 1883 zde ve II. díle na straně 29 v oddíle Tvrze v okolí Potštejna napsal:

V lese Těšnově, severně za vsí Horka ležícím, blíže myslivny Smetana řečené, je tvrziště nevelké, posud příkopem jen v suchých létech taktak vyschlým obehnané. Že tam tvrz nějaká stála, jest jisto, a že se jmenovala podobně jako zdejší les, totiž Těšnov, víře velmi podobno. Historických zpráv však o této tvrzi nemáme, neboť staré zemské desky shořely a krajina tato již v 15. století k panství potštejnsko - litickému náležela.

Tento zápis pak opisovali i další spisovatelé, ale nic podstatného k němu již nepřidali. Profesor Augustin Sedláček vykládá pojem tvrz ve svém “Místopisném slovníku historickém království Českého“ takto:

Tvrz, latinsky munitio, bylo jednotlivé stavení opevněné, obyčejně věž nebo věžové stavení, hradbou, příkopem a náspem objaté, poněvadž se menší plocha s menším počtem lidu hájila a navýšením se obhajování nejen podporovalo, nýbrž se i uvnitř získalo dostatek místa.

Takových tvrzí byl nesčíslný počet ve 14. a 15. století, málokterá se přes 16. století udržela. Tvrz si mohl postavit každý svobodný člověk, k postavení hradu (tj. opevnění několika budov) bylo třeba královské povolení.

Jiný autor, Dr. J. L. Píč ve svém díle “Starožitnosti země České,” popisuje tvrze takto:

Podobný dojem jako hradiště na březích Labe činí i četné tzv. hrádky, neboli tvrzky stavěné zřídka ve stráních, pravidelně též na rovině, tvaru kulatého, 20 - 30 kroků na vrcholu v průměru. Hrádky nebo tvrze založeny často při rybnících nebo při potocích či řekách tak, aby voda mohla zatopit příkop kolem hrádku vykopaný. Hlína z příkopu jednak na hrádek, jehož vrchol je pravidlem vyšší než okolní půda. Hrádky či tvrze tyto nalézají se pravidelně poblíž poplužních dvorů a svědčí o tom, že byly sídlem vladyků, vládnuvším sousedním dvorem. Hrádků těch je po Čechách velice mnoho. Zmínku zasluhují ještě malé hrádky, které mohly býti pouze strážními, buď pohraničními či vnitrozemskými.

Popsaná podoba starých tvrzí vypadá tak, jako by popisovala tvrz Těšnov. Byla-li tedy, vznikla v době knížecí, v létech 880 - 1197. Poloha její a jednoduché opevnění nesrovnává se nikterak s hrady a tvrzemi mladšími, jejichž mohutné zříceniny se dosud v našem okolí zachovaly. Tvrz byla příliš nedokonalá a k obraně nedostatečná. Proto mohla pocházet z doby prvních podobných tvrzí a býti sídlem nějakého vladyky, který měl kdesi u dvora pracovní usedlíky. Ti mohli ovšem sídlit spíše v poříčí Tiché Orlice - na Smetaně nebo v Plchovicích, kde jsou hospodářské podmínky mnohem příznivější, než na Horkách, a tyto samostatné obce pak vzniky po zániku tvrzky Těšnov.

Tvrz Těšnov zřejmě zanikla požárem nebo po nějakém nepřátelském vpádu vojska. Starých památek bylo nalezeno na tvrzišti, pokud je známo, málo. Nadlesní Josef Krný nalezl tam při kopání rozbitou hliněnou nádobu a železný nožík. V bahně přes příkop prý ležel opracovaný kmen, který připomínal lávku. Hajný dále vyprávěl, že si zbylý kámen z tvrziště vykopávali a odváželi usedlíci z Horek ke stavebním potřebám. Vykopané kameny byly načernalé od ohně. Na tvrzišti byly ještě před 100 lety znát zbytky studně, která měla v průměru 2 metry. Na tvrzišti se dále údajně nalezly i hroty šípu, ostruha, podkova, střepy z nepálené nádoby a prý se zde vykopaly kované dveře.

Lidové pověsti o Těšnově říkají, že prý tam byl seděním rytíř, jež nešťastně miloval vladyckou dceru ze sousední tvrze Bošína. Z jejího jména je pak prý místní název zdejší louky - Alendátorka.

Další pověst vypráví, že o půlnoci na tvrzišti kokrhával kohout. Nejspíš však jednoho dne “zakokrhal červený kohout” tak, že zámek Těšnov zmizel, jako kdyby se do země propadl.

A Těšek ze zpropadeného zámku je od té doby dobrým duchem místních lesů a obce Horky.

 

Doba 1342 - první písemná zmínka o obci

Když byl dne 4. srpna 1306 v Olomouci zavražděn Václav III., vymřela po meči přemyslovská dynastie, která stála v čele českého státu od jeho počátku, a která zajistila Čechám pevné místo ve střední Evropě. Vymřením Přemyslovců se uprázdnil český trůn a v zemi nebyl nikdo, kdo by řešil spory a zemi vládl.

Otázku nástupnictví potom řešila část panstva, která byla sezvána do Prahy na sněm. Tohoto sněmu o volbě nového krále se v roce 1306 zúčastnil i tehdejší majitel hradu Potštejna Procek V. Po sněmu se ješte Procek V. zdržel v Praze, kde však došlo mezi ním a bohatým pražským měšťanem Peregrinem Pušem k hádce, při které Procek z Potštejna Puše několikrát udeřil a zmlátil. To se mu však stalo osudným, protože příštího roku při jeho další návštěvě Prahy byl Procek Pušem úkladně zavražděn. Pánem hradu Potštejna se stal jeho syn Mikuláš z Potštejna.

Byl mladý, nezkrotný a plný spravedlivého hněvu vůči pražskému měšťanu Pušovi. Smrt svého otce nenechal Mikuláš bez pomsty. Koncem roku 1311 se svým přítelem Oldřichem z Brandýsa a svými služebníky vytáhli do Prahy a Puš našel v Mikulášových rukách smrt.

Tento krvavý spor poté řešil sám král Jan Lucemburský roku 1312 a soud byl neobvykle přísný: Pokuta městu, vdově 1 500 hřiven stříbra, zaplacení třiceti tisíc mší za Peregrinovu duši a dvě kajícné cesty. Ta kratší k domu vdovy a ta delší do St. Jangi di Camopstella v Římě.

Pan Mikuláš z Potštejna se podrobil, jinou možnost neměl. Byl však morálně i hmotně téměř zničen a začal žít vůči panovníkovi odbojným životem. Během krátké doby se zmocnil všech okolních tvrzí a vytvořil si z nich řetězec pevností. Střežil všechny cesty v okolí a nikdo z projíždějících kupců si nebyl jist, že bez úhony projede. Zprávy o těchto loupeživých skutcích se brzy donesly i ke králi Janovi a kralevici Karlovi. Poněvadž Mikuláš nedbal královského varování, vytáhl roku 1338 proti němu Karel IV., tehdy 22-letý moravský markrabí. Karel se svým vojskem obsadil a rozbořil hrad v Chocni i okolní tvrze a tak Mikulášovi nezbylo, než se vzdát a požádat o milost. Pod ztrátou hrdla pak Mikuláš odpřísáhl, že odčiní všechny své chyby a nikdy se již nesníží k loupeživému přepadání. Přísahu však jak známo nedodržel a zakrátko na přepady a loupeže vyjížděl znova.

Proto proti němu na jaře roku 1339 vyslal kralevic Karel vojsko mnohem větší a hradní vrch v Potštejně se stal místem krutých bojů. Dva měsíce však odolával Mikuláš se svými žoldnéři za hradbami a zdmi hradu. Na počátku devátého týdne přitáhl obléhajícím na pomoc sám Karel s velkým vojskem z Moravy. Přes zoufalý odpor obránců padala hradba za hradbou a Mikuláš se s hrstkou svých věrných ukryl do hradební věže. Kralevic Karel nařídil věž podkopat a druhého dne se mohutná věž zřítila. V sutinách našel smrt i odbojník Mikuláš z Potštejna.

Kralevic Karel po dobu obléhání přebýval v nedaleké vsi Sopotnice a zajížděl s bojovníky i do vsi Záměl, kde tehdy stávala krčma. Karel se svými druhy zde popíjel a hodoval. Když je krčmářka šestého dne vyzvala, aby konečně také něco zaplatili, rozohnil se kralevic Karel na ní, popadl svou sekyru, kterou měl po boku a obořil se na ni: Kuš babo, tak tady máš zaplaceno, a zatnul svou sekeru do trámu ve stropě krčmy. Až do rána se pak krčmářka v šenku neukázala. Kralevic Karel, byl tehdy tak rozjařen dobytím hradu a zapuzením krčmářky, že té noci prý v krčmě tančil nahý. Na druhý den však našli žízniví bojovníci krčmu uzavřenou a nad vraty byl přibit na prkně nápis: Na sekyru nenalévám!

Poté bylo celé panství potštejnské zabráno ke komoře královské. Vdovy po Mikuláši z Potštejna a synů se ujal rod Drslavců. Na přímluvu Českých pánů, vrátil král Jan Lucemburský v roce 1341 panství Mikulášovým dětem, kromě hradu a města Chocně s příslušenstvím. Mezi vdovou po Mikuláši z Potštejna Eliškou z Lipé a syny, pak došlo ke sporům, na kterých statcích by mělo být její věno pojištěno.

Roku 1342 sepsala se o tom úmluva, v níž se poprvé vyskytuje jméno vsi Horek. Tento listinný zápis se zachoval ve zlomku kodexu z poloviny 14 století. Zlomek spisu je přivázán ke knize “Miscellanea von Mähren“ a je uložen v zemském archivu v Brně. Spis je psán německy a je datován 21. ledna 1342, sepsán byl v Praze. Ješek a Čeněk, bratři z Potštejna, v něm sepisují zboží své a jejich milostivé matky Elišky z Lipé. Jako svědkové této úmluvy jsou zde podepsáni Hynek řečený Berka z Dubé, purkrabí pražský, Vaněk z Vartenberka, číšník království Českého Zbyněk řečený Škopek z Dubé, Ješek z Boskovic a Ješek a Beneš, bratři z Vartenberka.

Rok 1342, je tedy doložen a považován za dobu, kdy je naše ves Horka poprvé písemně připomínána a to nakonec zásluhou samotného císaře a krále Karla IV.

 

Příslušnost naší obce pod jednotlivá bývalá panství

Úplné rovnosti členů lidské společnosti nebylo nikdy a nikde. Staří Slované, kteří přišli na naše území, byli rozděleni do rodů. Rod byl pak základní jednotkou vznikajících státních útvarů. V čele každého rodu stál vůdce, náčelník - stařešina. Rodoví náčelníci se postupně stali elitou mezi obyvatelstvem a z jejich potomků se později rekrutovala část pozdější aristokracie - šlechty. Šlechta - aristokracie patřila po dlouhá staletí k hybným silám evropské společnosti, řídila osudy lidí, obcí, zemí a států.

Druhým zdrojem, z něhož aristokracie vznikla, byli úředníci, kteří z pověření panovníka spravovali územní celky a sídlili na knížecích a královských hradech. Tito úředníci byli zpravidla jmenováni ze členů knížecí družiny.

Úřad a majetek se dával za zásluhy, později se dědil nejen majetek, ale počala se dědit i urozenost.  Okolo roku 1000 jsou doloženy první nobilitace, tj. povýšení do šlechtického stavu panovníkem a od té doby byla pravomoc nad šlechtickými tituly výhradně v rukách zemského vládce. Postupem doby se v Čechách šlechta dále rozdělila na chudší zemany, vladyky či rytíře a bohaté pány.

V době staré ústavy, takzvané lenní nebo feudální, která trvala do roku 1848, patřila té nebo oné vrchnosti nejen panská půda svobodná, která nepodléhala žádné dani, nýbrž i veškerá půda selská v každé poddanské vsi. Tato selská půda - rustikál, osazená poddanými, byla nesvobodná, náležela vrchnosti nepřímo a z ní se platily královské berně, vrchnostenské dávky a desátky.

Celková plocha každého panství, byla zvláštním správním obvodem, v němž úřední moc - dnešního okresního soudu, obecního úřadu i finančního úřadu - měl a vykonával pán, vlastník celého panství.

Ještě před tím, než naše ves stála, patřila zdejší krajina zemskému vládci. V 10. století však byl pánem této krajiny Slavík, otec svatého Vojtěcha. Vládl v Čechách celkem 13. župám a sídlil na Libici u Poděbrad.

Slavníkovci spravovali svoje suverénní knížectví nezávisle na zemském přemyslovském vládci, razili svoje vlastní peníze Denáry s vyraženým nápisem  LIVBVZ - Libice. Slavníkovci měli svoje vojsko, které pod svým vlastním vedením dávali do služeb okolním panovníkům a na svém území neuznávali vládu zemského panovníka. Zánik rodu byl nečekaný a zákeřný. Ve výroční den smrti svatého Václava 28. září 995 přemyslovské vojsko zaútočilo na Libici a rod vyvraždilo. Slavníkovská vojenská družina v čele s knížetem Soběslavem byla za hranicemi a Libice byla chráněna jen hradební stráží. Kníže Soběslav se pak uchýlili do Polska, kde roku 1004 zemřel.

Biskup Vojtěch pak po pobytech v Itálii a v Polsku zahynul za misie u pobaltských Prusů dne 23. dubna 997. Až do konce 12. století pak krajina naše náleží do držení českého knížete Boleslava II.

Od konce 12. století připadá panství choceňské, ke kterému naše ves patřila, významnému šlechtickému rodu Hrabišiců. Příslušníci tohoto rodu, který se později zval páni z Oseka, či Rýzmuburka, zastávali významné úřady ve státě. Synové komorníka Hrabiše Všebor a Kojata, jsou známi jako zakladatelé kláštera ve Zderaze, založeného v roce 1190. Tento rod zde vládl ještě v roce 1234.

Po Všeborovi Harabiši dědí zboží (panství) významní moravští páni ze Švábenic. Oba tyto rody byly spřízněny. Oldřich sídlil roku 1263 na tvrzi v Heřmanicích. Jeho nástupce Vítek z Heřmanic byl však špatným hospodářem, přišel na mizinu a panství musel prodat.

Někdy kolem roku 1197 směnil západočeský rod Drslavců své tamní statky s králem Přemyslem Otakarem I. za královské statky ve východních Čechách a tento rod se přestěhoval do nových domovů. Vedení všech se ujal Oldřich, který zdejší kraj znal a s ním šli bratři Půta, Procek, Břetislav, bratranci a jejich strýcové. Celkem dvacet vladyků s rodinami, čeledí a poddanými, kteří dopravovali zavazadla a hnali dobytek.

Pro hlavní rodové sídlo si vybrali vrch nad řekou Orlicí a zde počali budovat tak rozsáhlý hrad, kterému nebylo rovno daleko široko. Bylo mu dáno jméno po Půtovi - Putenstein - Potštejn. Naše ves pak náleží spolu s okolními k tomuto panství.

Roku 1339 však moravský markrabí Karel IV. vytáhl do boje proti vzpurnému a loupeživému Mikuláši z Potštejna a pan Mikuláš zahynul v troskách hradní věže. Potštejnské panství a spolu s ním i naše ves, je zabráno ke královské komoře.

V roce 1341 vrací král Jan Lucemburský část zabaveného poštejnského panství vdově po Mikuláši z Potštejna Elišce z Lipé a synům Ješkovi, Čeňkovi, Jindřichovi a Vaňkovi. Naše ves Horka, připadla k dílu panství paní Elišky z Lipé, tehdy borohrádeckému panství. Roku 1356 paní Eliška z Lipé zemřela a u zboží borohrádeckého zůstávají jenom nejbližší vsi, vzdálenější se dostaly pod panství jiná.

Horky a sousední Plchovice připadají asi koupí k té polovici panství choceňského, kterou drželi asi od roku 1353 páni z Lichtenburka, držitelé panství litického. Po smrti Jana Pykny z Lichtenburka, který zemřel po roce 1389, dědil panství jeho bratr Jan Krušina, pán na Opočně. Jan Krušina, byl nejvyšším purkrabím, zemským hofmistrem a byl poručíkem nezletilých sirotů Pyknových Zikmunda, Markéty a Doroty. Celé jejich choceňské rodové panství svěřil v prosinci roku 1397 do správy Hynku Hlaváčovi z Třebechovic a ten za ně zaplatil 3 500 kop grošů.

V roce 1406 již dospělý Zikmund Pykna vykoupí rodové panství zpět a do zemských desek zapisuje jako půjčku 3 000 kop grošů od Bočka z Poděbrad.

Když potom v roce 1410 Zikmund Pykna bez potomků umírá, dává král Václav IV. jeho díl v Chocni jako odúmrť svému oblíbenci Půtovi z Častolovic, katolickému pánu, jehož panství rostlo a postupně dosáhlo až knížecí rozlohy, bohatství a moci.

Na dědictví po Zikmundovi však proti králi uplatňuje svůj věřitelský nárok i pan Boček z Poděbrad. Zikmundovy sestry Markéta a Dorota prodaly svá dědická práva Půtovi z Častolovic v roce 1417. Celý dědický spor se protahuje na dlouhých 25 let a skončí až po Půtově smrti roku 1435, kdy jeho snacha Anna, kněžna Osvětimská postupuje dědictví jako poručnice Půtových dětí pánům z Kunštátu a Poděbrad, držitelům Litického panství. Když konečně utichly dědické spory, již do končícího jednání zasahují počátky husitských nepokojí a bouří a pokojný právní stav ani po nich nebyl ihned zaveden. Někdy kolem roku 1435 se ves Horky dostala ke zboží brandýskému, které drželi Kostkové z Postupimi a spojili je s panstvím litomyšlským.

Když pak Vilém z Perštejna koupil v roce 1506 od Jana Kostky z Postupic zboží brandýské, je v něm rovněž jmenována i naše ves Horky.

Vilém z Perštejna připojil koupí brandýské panství k svému potštejnskému a dal je synu svému Vojtěchovi z Perštejna. Ten byl vlastníkem až do roku 1534, po něm drží celé panství jeho bratr Jan z Perštejna až do roku 1548 a potom jeho syn Jaroslav z Perštejna. Ten však svým rozmařilým životem panství své velmi zadlužil a musel je roku 1556 prodat. Prodal je Arnoštovi falckrabí na Rýně, knížeti v Horních a Dolních Bavořích a hraběti kladskému za 60 000 kop grošů českých.

Falckrabí Arnošt však panství potštejnské rychle rozprodal a tu část s naší obcí prodal roku 1558 Václavu Herzánovi z Harasova a na Jenštejně.

Václav Herzán z Harasova, pán zboží potštejnského, zemřel roku 1570 a zanechal nezletilého syna Adama Štastného (Felixe) s dcerou Dotou. Do synovy zletilosti spravovali panství jeho poručníci. Po těchto pánech z Harasova se dochovala památka ve jméně Herzánka - louka za Smetanou.

Adam Štastný z Harasova ujal se panství potštejnského v roce 1585 a zemřel v roce 1598. Z jeho doby se zachovala kniha „Registra správní dúchodúv panství potštejnského“ z roku 1587, kde jsou důležité zápisy o berních dávkách poddaných té doby a lze učinit si představu jak obec vypadala. Naše ves je zde uváděna jako Hurky Wes, čítající 10 osob, dále je zde zapsána zvlášť “Nová Wes nad Plchovicí”, čítající 9 osob, (dnešní dolní část -  Řadova), která s Horkami splynula asi roku 1785, dále jsou zde popsány rybníky a lesní pozemky.

Obě tyto vsi (Horky i Nová Ves) náležely přímo k panství potštejnskému až do roku 1688. Po smrti Adama Štastného z Harasova spravovali celé panství poručníci jeho nezletilé dcery Anny Kateřiny až do roku 1603, kdy se správy ujala sama. Roku 1612 se Anna Kateřina provdala za Jana Burjana Kaplíře ze Sulevic, jenž se roku 1617 stal pánem i na Potštejně a v Kostelci. Po jeho smrti po roku 1620 se vdala vdova Anna Kateřina podruhé za Jana Arnošta z Ulberzhorfu . Panství však v té době bylo velmi zadluženo a kupuje je Kašpar z Grambu na Vamberce, válečník ve službách krále Ferdinanda II. Kašpar z Grambu odkázal před svou smrtí celé své panství nezletilému synovi svému Kamilu Norbertu Volfrafovi, kdyby však zemřel, měli část kosteleckou dědit Jezuité u sv. Klimenta v Praze. Jménem synovým vládla pak celým panstvím ovdovělá matka jeho, Magdalena Grambová, rozená Reichlová z Moldeku.

Kamil, syn Kašpara z Grambu  však vskutku brzo zemřel a zboží se roku 1638 ujali Jezuité, jejichž regent Krištof Fišer panství kostelecké velmi zvelebil, jak je psáno v Pamětní knize. Že by však za války třicetileté došlo ke zverbování, lze pochybovati.

Od roku 1638 byly o kostelecké panství dlouhé spory mezi dědičkami Kašpara a Kamila z Grambu a Jezuity. Spory skončily až roku 1666, když manžel Františky Magdaleny Grambovny, sestry Kamilovy a dědičky panství potštejnského Václav Záruba, svobodný pán z Hustiřan koupil od majitelů jejich nároky na panství kostelecké a stal se jeho pánem s trvalým sídlem na kosteleckém zámku.

Po jeho smrti 19. února 1675 vládla vším zbožím jeho vdova Františka Magdalena Grambovna jako poručnice svých dětí až do roku 1682. Toho roku rozdělili se o otcovské statky synové František Karel a Jan Adam.

František Karel Záruba, svobodný pán z Hustiřan dostal tu část panství kosteleckého se vsí Horky. Po smrti Františka Karla Záruby v roce 1714 dostal panství kostelecké, potštejnské a vamberecké syn jeho Josef Antonín Záruba, hrabě z Hustiřan. Ten roku 1736 zavedl do svých úřadů němčinu. Zemřel roku 1744 jako poslední mužský potomek staročeského rytířského rodu.

Panství kostelecké a potštejnské zdědila po svém otci jeho třetí dcera Alžběta Zárubová z Hustiřan, provdána poprvé za hraběte Kryštofa z Hautoris a po druhé za hraběte Krištofa Cavrianiho.

Když vydal císař Josef II. Patent zrušující nevolnictví selského lidu a zavedl mírnější podobu poddanství, umožnil lidu zakupovat si půdu a tím selskému lidu ulevil. Majitelům kosteleckého panství se pak přestalo dařit, počali je rozprodávat, bylo odděleno kostelecké panství od potštejnského, které bylo prodáno.

Vlastníci kosteleckého panství Krištof a Alžběta Cavriani zemřeli týž rok 1783. Zůstali po nich tři synové a dědici. František Alexander, Jan Antonín a Jan Václav, kteří drželi panství kostelecké až do roku 1796. Tři správci jednomu panství však neprospívali hospodářsky a panství kostelecké kupuje roku 1796 držitel choceňského panství Josef Kinský, c. k. komoří a říšský rada.

Jeho následovník Ferdinand Kinský ustavuje v roce 1812 na Chocni majoritní panství o rozloze 6 908 hektarů.

Když v roce 1812 Ferdinand Kinský zemřel, jeho starší syn Rudolf dědí město Choceň s okolními vesnicemi. Mladší syn, Ferdinanda Kinského, hrabě Josef Kinský, c. k. major a komoří, dědí panství kostelecké, ke kterému je i naše obec přidělena.

Od roku 1848 se obec Horky stává samostatnou politickou obcí.

 

Text: Pavel Voborník

 

 

 

 

 

  KOTLÍKOVÉ DOTACE

MZP_225x90new (1).gif

Důležité informace

Svoz odpadu 2017

Kulturní a jiné akce v okolí

Plavecký bazén v Rychnově nad Kněžnou

Program kina v Chocni

Stomatologická lékařská pohotovost na Rychnovsku

Rozpis služeb stomatologické pohotovostní služby 2015 - 2016.pdf

Policie ČR

OOP Kostelec nad Orlicí

OOP Choceň

Portál moje Orlické hory

http://www.mojeorlickehory.cz/

TOPlist
kosteleckehorky_footer.png